Koukal jsem, že je v módě napsat, že Světová invaze je něco jako méně bombastický Den nezávislosti nebo méně inteligentní District 9, což je ovšem oboje nesmysl, to jenom lidé mají tendenci věci škatulkovat tím nejjednodušším možným způsobem a tady je fakt útok emzáků jako ve Dni a všechno se odehrává na malém prostoru (v kterém je i velká kosmická loď!) jako v Districtu, logika je to ale prostě zvrácená, stejně jako hledání “smyslu toho všeho”, když smysl toho všeho je, že si někdo chtěl zablbnout a ukázat, jak by mohlo vypadat, kdyby skutečná jednotka skutečných mariňáků bojovala se skutečnými emzáky ve skutečném rozbombardovaném LA, což se mu povedlo naprosto na výbornou – a tlustým hňupům, kteří viděli pušku nejblíž v Call of Duty (a to ještě hrál kamarád, hrál blbě a používal cheaty) bych rád někdy vysvětlil, že když se vojáci před bitvou pozdraví pokřikem, není to zhovadilý a patetický “USA patriotismus”, oni se jenom hecují, protože pak se jim jde na smrt o dost líp (konec psychologické vsuvky – a konec recenze; na film jděte v případě, že vám vojáci nevadí).
HODNOCENÍ: ANO
Film: Battle: Los Angeles (USA, 2011)
IMDB: Světová invaze
Režie: Jonathan Liebesman (dříve jen malé věci a remake Texaského masakru motorovou pilou)
P.S.: Jsem taky pacifista a mírový štváč, přesto jsem si jako malý hrál na vojáky a hraju si na ně dál třeba u videoher. Upřímně: říct, že film je zhovadilá náborová hnusnost, je strašně jednoduché – každý film, kde jsou vojáci “ti správní”, může být označen za náborovou hnusnost a autor s tím nemůže udělat nic jiného, než někde v půlce ukázat, že seržant je ve skutečnosti pedofil, zoofil a nekrofil a že jsou takoví seržanti všichni. Což by ale v Battle: LA tak nějak nedávalo smysl, proto se toto ve filmu neukáže. Čili se dá označit za náborovou hnusnost. Protože nám říká, že “až Zemi přepadnou drsně vyzbrojení emzáci, je dost pravděpodobné, že jim nejdéle bude vzdorovat / eventuálně je porazí armáda a ne chytrej Lojza, který umí programovat, s kamarádem Hnídou, co dobře řídí motorku, a tajnou láskou Pipi, která je fakt dobrá v matice a kung-fu”. Přijde mi to vcelku logické.
K hodnocení: Po práci pro milión časopisů, webů a jiných obskurností jsem dospěl k závěru, že umělecká díla (vzato zeširoka, tedy včetně her a třeba televizních seriálů), jsou buď DOBRÁ, nebo ŠPATNÁ, hodnotím tedy ANO nebo NE. ANO znamená, že na film máte jít, hru hrát a knížku někomu dát (protože je tlustá a vy ji číst nebudete), NE pak opak (vyjma knížky – tu taky někomu dejte, ale někomu jinému, než v prvním případě). Pro výjimečné příležitosti jsem si nicméně dovolil (je to ostatně MŮJ blog) zřídil ještě dvě speciální kategorie: ROZHODNĚ ANO pro věci, které považuji za výjimečné (třeba Štěstí od Bohdana Slámy) a ROZHODNĚ NE pro díla, která se v naší realitě vyskytla omylem (cokoliv od Uwe Bolla nebo Paula W. S. Andersona).